Jak se stávám ženou

Přátelé, Coming out je pro většinu Trans, ale i jiných LGBT+ lidí velkou událostí. Trans lidé to mají o to těžší že na rozdíl od orientací někdy ten coming out prostě udělat musí ... změna je totiž viditelná, takže se bavíme o části procesu, která někdy proběhne. Coming out v sobě obsahuje i věci, které k němu neodmyslitelně patří: hrdost, odhodlání, odvahu říci okolí o něčem co je velmi těžké a velmi náročné a také důvěru, že to okolí vezme tak nějak dobře a bez větších keců. Coming out sebou také přináší první přechod do jiné role, do té, kterou né všichni staří "kamarádi" přijmou a né všichni budou brát vážně. Já osobně se vyoutovala v prostředí relativně bezpečném s tím, že si najdu nové kamarády, kteří akceptují, jaká jsem uvnitř a nezaobírají se tím, co je venku, protože pokud jsem kvůli něčemu byla ve škole šikanována, tak to byl právě můj zevnějšek. Ne každý tuto možnost má, paradoxně bych za to mohla poděkovat mojí "emoční" poruše, kt

Milí čtenáři, tranzice není nic jednoduchého, o tom vás přesvědčí snad každý transgender člověk, se kterým kdy budete mluvit. Je to běhání po doktorech, strach z převlékání, vynucená vyoutování, když se někdo na záchodech zeptá, zda jste špatně neodbočil/a, za špatným pohlavním znaménkem. A přesto, že se na poli zdravotníctví podařilo v posledních letech dosáhnout značného zlepšení, stále se setkáváme s označením, se kterým né každý souhlasí, a to je "duševně nemocný". Já nechci tvrdit, zda transsexualita je či není duševní nemoc, jednak na to nemám vzdělání a jednak je dané téma daleko komplikovanější, než aby se dalo zodpovědět jednoduše, jako otázka typu vyneseš koš či dojdeš na nákup. Sice o sobě již delší dobu vím, že jsem trans, ale ještě déle o sobě vím, že jsem jiná nebo taky duševně nemocná. Jak jsem již dříve řekla, mám diagnostikované ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což znamená, že jsem velice impulzivní, neřízená střela, která navíc nedoká

Zdravím moji čtenáři. Rozhodnutí psát o mojí tranzici bylo uděláno během 5 minut, čekala jsem však na jiskru a podporu abych toto rozhodnutí přeměnila v činy, protože né všichni tuto možnost mají. Ano, myslím na vás, na lidi, kteří kvůli rodině či přátelům zůstávají uzavření nebo prostě nemůžou začít psát kvůli tomu, že jejich život není tak jednoduchý, anebo mají prostě zdravý strach z následků. Tyto starosti jsou všechny v pořádku. Většina z nás musí projít neskutečným životním peklem: vyšetření, převlékání, záchody, škola, práce... Ne každý má do toho čas a chuť vzdělávat a psát. Vzhledem k tomu, že aktuálně do žádné školy ze zdravotních důvodů nechodím, tak si to můžu dovolit. A ano, i když sama chci projít celou tranzici, tak plně podporuji ty, kteří si zvolí třeba jen hormony bez operace. Proč? Protože pocity jsou u každého individuální a každý má právo určovat, co se bude dít s jeho tělem. Jsou tu lidé, kteří nechtějí prsa, ale to z nich nutně nedělá kluky, kteří