Jak se stávám ženou

Ilustrační foto - Georgia Hejduk Vážené čtenářstvo. V rozhovoru pro časopis REDWAY pro střední školy, hlavním motivem mého rozhovoru bylo, že jsem si to, že jsem trans nevybrala. Bohužel naše společnost se s tímto faktem odmítá dlouhodobě smířit a přesto, že samotný proces může člověka učinit skutečně šťastným, mají tendenci ho za tento proces potupně trestat. Člověk pokud se narodí s nějakou duševní či tělesnou vadou má poměrně těžší život než zbytek populace, ta mu velmi často jeho projevy duševního či tělesného postižení dává za vinu. Nesouhlasím s principem že Tranzice je nemoc, je to spíše odchylka. Trans* člověk může být duševně i fyzicky naprosto zdráv jen se ty věci prostě neshodují což mu působí nenávist k tělu a může to způsobit další duševní problémy jako je PPP či deprese. Proces je neodbornou společností vnímán jako rozhodnutí že si člověk najednou uvědomil, že chce být holka/kluk/nebinární osoba, ten člověk Člověk však z těchto pocitů nevy

Zdravím mé čtenářstvo, dneska bych chtěla psát o tématu, které je snad většině holkám blízké - nakupování. Čeká nás to všechny, ať už důvodu opotřebení starého oblečení, nebo prostě chceme vypadat, že na sobě nenosíme jen hadry. Když jsem ještě žila svůj klučičí život, oblečení mě nezajímalo. Dokonce mě moje matka musela nutit chodit ho nakupovat, prostě mě to nepřitahovalo. Byla to taková nudná životní výplň. Po mém coming outu jsem si dlouho netroufala s oblečením nic měnit, protože jsem asi vnitřně cítila, že nemám nárok. A kromě toho, jak již bylo zmíněno, řešila jsem nejrůznější problémy v životě a na oblečení tak nebyl čas. Můj první čistě ženský samostatný nákup tak proběhl na Zličíně, už ani nevím, co jsem tam tehdy nakupovala. Ale pamatuji si, jak jsem pak psala na Facebook radostný status, že konečně nakupuji jako holka. Byl to krásný den. Další pomyslnou stopou bylo spodní prádlo, tehdy mi už musela vypomoct Jax (moje kamarádka), která se mnou zašla do H&M

Vážené čtenářstvo, možná si někteří z vás pamatují na to, jak jsem zmiňovala, že důvod mého nástupu do prvního ročníku v 18 letech byla šikana na předchozí škole a nepřijetí od spolužáků.  Není to úplný a dokonalý obrázek, věcí tam bylo daleko více a nakonec to eskalovalo do neuvěřitelných rozměrů. Pojďme se tedy vrátit do roku 2016 do 1. září na Prosecké výšiny, kde můj příběh začal. Chci vás varovat, že se jedná o mimořádně toxický článek. Prvního září 2016 jsem šla na SSŠVT, prázdniny byly krásné a já se velmi těšila na školu, střední školu pro ajťáky, můj tehdejší sen. Opět jsem byla ochotná dát 9 let šikany za sebe a jít s čistým vědomím dál. Velice jsem doufala, že dostanu rozumnou a hodnou třídu a že si konečně ty 4 roky užiji. Na základce jsem si zažila vše od kyberšikany přes fyzickou šikanu po pronásledování či psychický nátlak. Byla jsem z toho nešťastná a upadla jsem do závislosti na počítačových hrách. Neměla jsem kvůli šikaně moc kamarádů, protože jsem se kv

Vážené čtenářstvo Máme po volbách a já si mohu konečně vydechnout, kampaň je u konce a já mám konečně čas na všechny svoje relaxační aktivity, není velkým tajemstvím, že mě to všechno velmi vyčerpalo, ale vlastně jsem na sebe hrozně hrdá. Skutečně jsem totiž v životě uklidila natolik, že nemám žádné pochybnosti. Dosáhla jsem toho díky tvrdé práci a podpory mých kamarádů, Díky. Incident, který se stal ve škole, mě vlastně hrozně posílil, protože to jednak natvrdo potvrdilo, že lidé ze školní administrativy sice někdy jednají zbrkle a dělají chyby, ale jsou rozumní a mají zkušenosti, které jsou nedocenitelné. A i přes to, že moje situace je poněkud specifická, tak řešení je velmi profesionální a uspokojivé. Pro ty, co nečtou můj facebook zopakuji: Byla jsem vyhozena z dívčí šatny, následně jsem o té situaci jednala a došlo k dohodě. Do toho všeho jsem se z toho ve škole zhroutila a utekla jsem s vědomím vyučujících domů se slzami v očích. Druhou pozitivní rovinou ze š

Vážené Čtenářstvo. Srpen nám skončil, máme tu září a s ním nám samozřejmě přichází nové výzvy a nové překážky. Začala mi škola, s velkým štěstím mohu říci, že studuji, a jsem nadšená ještě více, že moji drazí spolužáci moji tranzici neberou jako velkou věc. Po 11 letech tak mám možná konečně kolektiv, který mě bude brát takovou, jaká jsem, a ne jako do koše patřící odpad. Zajímavý byl Adaptační kurz, pro mne první po dlouhé době. Bylo to pro mě tudíž velmi zvláštní, většina se mnou sdílejících spolužáků byla životem nepolíbená a jejich zkušenosti se omezovaly na studium a školní zážitky. Pro mne, jako člověka co má za sebou psychiatrickou léčebnu a úřad práce či terapeutickou komunitu, byl na adapťák velmi náročný, protože nemám s 15 letými moc společných témat, vlastně ani moc nevím, co současní 15 letí řeší. Či vůbec co 15 letí řeší, jsou plní povídání o láskách a jiných lidech. Moje politická kariéra mne od nich spíše oddaluje, rozeznávají Pirátskou stranu, ale to je

Vážené čtenářstvo. Tak máme po Prague Pride a zatímco Praha se pomalu vrací do normálního neduhového a neteplého režimu, my si užíváme zbytek končících prázdnin. Mezi nejsilnější zážitky z Prague Pride bylo určitě setkání s lidmi, které jsem neznala jménem, ale kteří četli můj blog. To mi připomnělo téma, které jsem už dlouho na blogu chtěla rozvést. Téma Tranzice na veřejnosti . Proč to dělám(e) Každý má svoje důvody, někdo má prostě talent dělat audiovizuální či psaný obsah, další si třeba libují ve slávě, kterou jim tato činnost vynese. Někteří, a dovolím si říct mnoho z nás, chtějí prostě jen přinést svůj pohled na tranzici a usnadnit tak široké veřejnosti přístup k trans lidem. Já osobně jsem si blog založila, abych pomohla šířit trans osvětu a zaznamenala svůj pohled na celý proces. Hlavním posláním blogu je vytvořit příběh, který by ostatním trans lidem dodal odvahu  jít a pokračovat po jejich cestě. Myslím si, že kvalitní trans obsah v Česku je, ale

Vážené čtenářstvo, Doufám, že si užíváte léto. Aktuálně jsou sice na většině území Evropy tropická vedra, nicméně si můžeme užívat alespoň teplé noci a krásné dlouhé večery. V posledním článku, který byl vydán na konci června, jsem se vyjádřila ke dvěma letům v tranzici. Proč jsem od té doby nic nenapsala? Jednoduché! Chci si upřímně užít prázdniny, protože jsem po dlouhé době šťastná a daří se mi naplňovat moje přání i tužby, ať už jde o kandidaturu do zastupitelstva Prahy 6 nebo o přípravu na festival Prague Pride. Ale! Hlavně se mi podařilo projít interním vyšetřením, psychologickým vyšetřením a dokonce i endokrinologickým vyšetřením. A přesto, že z posledního jmenovaného ještě nemám krevní výsledky, mohu nyní na 99 % říci, že hormony mít budu. Ano, to co se tak dlouho zdálo natolik vzdálené, je nyní v půlce prázdnin blíž, než začátek školního roku. Co se týče školy, 1. září nastupuju na střední a moc se tam těším. Budu mít nejspíše skvělé spolužačky i spolužáky, což by bylo p

Nazdar Čtenářstvo A je to tady ... přesně před rokem, jsem začala řešit, respektive jsem udělala, coming out. A v tomto článku jsem se tak rozhodla shrnout, co se v tomto roce událo a čím se tento rok vyznačoval, co se změnilo, na co jsem přišla a jaké přede mnou stojí výzvy. Holky jsou empatičtější a více mě přijímají. Kluci jsou spíše skeptici. Neplatí to pro všechny, nicméně holky mají tendenci přijímat více, že se stáváte jednou z nich. Ono drtivá většina podpory od lidí, kteří trans nejsou (ti, co jsou, nepočítám, protože přijímají bez ohledu na gender.)  jsem dostala z holčičí strany. Možná je to trošičku nespravedlivé, protože bych se ani nedopočítala nabídek na kupování všelijakých ženských věcí. Taky je to možná tím, že jsem se tím definitivně vzdala veškeré mužské vazby, která ve mě byla. Nemohu říci, že jsem 100 procentní žena, ale rozhodně se mi daří tuto část probouzet a tím, že trávím již skoro všechen čas v ženské společnosti, nebo ve společnosti trans lidí

Zdravím moje čtenářstvo. Jaro je tu a s ním konečně teplo a dlouho očekávané sluníčko, počasí lákající ke koupání, ale hlavně k dlouhým procházkám a trávení času venku. Možná si vzpomínáte, jak jsem   říkala, že odcházím na terapeutickou léčbu. Inu, zpětně můžu říci, že to bylo správné rozhodnutí, protože je mi lépe … mluvit o   svých emocích je totiž velmi důležité, a to se mi daří. S přibývajícím časem stráveným čekáním na další části tranzice, mám však pocit, že mi cosi utíká. Tak moc bych chtěla, aby toto období už bylo za mnou a dělám pro to vše, co můžu, nicméně jsem stále nucena být házena do mužské role. Spousta lidí jednoduše naše utrpení nechápe ,protože si to neumí představit, a proto nabývají dojmu, že věci, co chceme, jsou jen jakési „blbosti“,   i když se často jedná o věci, které nám náš život mohou usnadnit mnohonásobně. Stále jsme však pro většinu populace něco tak neskutečně exotického, že působíme jen jako nevychované děti a nikoliv jako přírodou zn

Ahoj čtenáři a čtenářky. Systém tranzice je zdlouhavý a komplikovaný, proto bychom měli slavit každičký krůček, který nám pomáhá. Nyní vám popíšu jednu z dílčích cest za jménem, s nímž občanku sice ještě nemám, ale již je ve výrobně a většinu dokladů mám již změněnou. Většina lidí, co mě znají, ví, že si nechávám říkat Jiřka, takže se mě spousta z nich ptá ... Proč Georgia? Především jsem nikdy neměla ráda své staré jméno, ale o trochu víc se mi líbila jeho anglická verze a vzhledem k tomu, že na žádné matrice by mi Jiřku nikdy neschválili, Georgia byla jasnou, krásnou a přijatelnou volbou... Zároveň jsem nechtěla koncovku -ů ani -ová takže Georgia Hejduk bude nejspíš i moje finální jméno (pokud to nepodělám, jinak budu Georgia Hejduková ).... Takže jsem si shromáždila důkazy, že Georgia je i mužské jméno a hurá k soudnímu znalci... nebo spíše znalkyni. Jana Valdrová byla rychlá a stručná, a tak mi už za pár dní ve schránce ležel znalecký posudek a já už jen čekala na moji

Přátelé, Coming out je pro většinu Trans, ale i jiných LGBT+ lidí velkou událostí. Trans lidé to mají o to těžší že na rozdíl od orientací někdy ten coming out prostě udělat musí ... změna je totiž viditelná, takže se bavíme o části procesu, která někdy proběhne. Coming out v sobě obsahuje i věci, které k němu neodmyslitelně patří: hrdost, odhodlání, odvahu říci okolí o něčem co je velmi těžké a velmi náročné a také důvěru, že to okolí vezme tak nějak dobře a bez větších keců. Coming out sebou také přináší první přechod do jiné role, do té, kterou né všichni staří "kamarádi" přijmou a né všichni budou brát vážně. Já osobně se vyoutovala v prostředí relativně bezpečném s tím, že si najdu nové kamarády, kteří akceptují, jaká jsem uvnitř a nezaobírají se tím, co je venku, protože pokud jsem kvůli něčemu byla ve škole šikanována, tak to byl právě můj zevnějšek. Ne každý tuto možnost má, paradoxně bych za to mohla poděkovat mojí "emoční" poruše, kt

Milí čtenáři, tranzice není nic jednoduchého, o tom vás přesvědčí snad každý transgender člověk, se kterým kdy budete mluvit. Je to běhání po doktorech, strach z převlékání, vynucená vyoutování, když se někdo na záchodech zeptá, zda jste špatně neodbočil/a, za špatným pohlavním znaménkem. A přesto, že se na poli zdravotníctví podařilo v posledních letech dosáhnout značného zlepšení, stále se setkáváme s označením, se kterým né každý souhlasí, a to je "duševně nemocný". Já nechci tvrdit, zda transsexualita je či není duševní nemoc, jednak na to nemám vzdělání a jednak je dané téma daleko komplikovanější, než aby se dalo zodpovědět jednoduše, jako otázka typu vyneseš koš či dojdeš na nákup. Sice o sobě již delší dobu vím, že jsem trans, ale ještě déle o sobě vím, že jsem jiná nebo taky duševně nemocná. Jak jsem již dříve řekla, mám diagnostikované ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což znamená, že jsem velice impulzivní, neřízená střela, která navíc nedoká

Zdravím moji čtenáři. Rozhodnutí psát o mojí tranzici bylo uděláno během 5 minut, čekala jsem však na jiskru a podporu abych toto rozhodnutí přeměnila v činy, protože né všichni tuto možnost mají. Ano, myslím na vás, na lidi, kteří kvůli rodině či přátelům zůstávají uzavření nebo prostě nemůžou začít psát kvůli tomu, že jejich život není tak jednoduchý, anebo mají prostě zdravý strach z následků. Tyto starosti jsou všechny v pořádku. Většina z nás musí projít neskutečným životním peklem: vyšetření, převlékání, záchody, škola, práce... Ne každý má do toho čas a chuť vzdělávat a psát. Vzhledem k tomu, že aktuálně do žádné školy ze zdravotních důvodů nechodím, tak si to můžu dovolit. A ano, i když sama chci projít celou tranzici, tak plně podporuji ty, kteří si zvolí třeba jen hormony bez operace. Proč? Protože pocity jsou u každého individuální a každý má právo určovat, co se bude dít s jeho tělem. Jsou tu lidé, kteří nechtějí prsa, ale to z nich nutně nedělá kluky, kteří

Zdravím moje čtenáře. Život lidí jako já snad nikdy nebyl extra jednoduchý. Prostě pokaždé, když si trošku užíváte, tak přijde pád dolů. Člověk má pak někdy chuť v těch skvělých momentech čas zastavit, prostě zmáčknout to kouzelné tlačítko "pause". Měla jsem v minulých týdnech pár takových momentů. Asi největší byl, když jsem byla naposledy s mojí přítelkyní v jedné místnosti. Cítit doteky její ruky a vůbec slyšet její hlas... V tu chvíli je člověk nejenom šťastný, ale hlavně zapomíná na všechny problémy ... prostě zapomíná, že mu k dokonalosti svého vlastního těla něco chybí a něco přebývá. Dále jsem konečně opustila svojí bývalou školu (kterou z hlouby duše nenávidím) a půjdu to zkusit jinam, na jinou střední, kde to snad bude lepší. Ředitelka působila dobře, tak to, doufejme, tentokrát vyjde. Je samozřejmě otázka, co bude dál... Já už si z principu nechci moc dělat dlouhodobé plány, protože naposledy, když jsem tyto plány dělala, tak to šlo všechno jiným směrem. Ži

Ahoj všem. Moje jméno je Jiřka, ačkoli, toto jméno mám vlastně jenom v hlavě, protože... na občance mi stojí něco docela jiného. Ráda bych zde sdílela příběh, příběh, který není veselý a zatím nikdo neví jaký bude mít konec. Příběh o tom, jak jsem se v 17 letech rozhodla, že konečně strhnu fasádu a budu ta, kdo skutečně jsem. Chtěla bych tím zároveň poukázat na katastrofální stav české dětské psychologie, školství, soukromého školství a ještě mnoha dalších oblastí. Samozřějmě je to můj příběh, i když sem se během života dostala mnohokrát do situace, kdy se mi na výběr naskytla prostě jen samá špatná rozhodnutí. Moje aktuální diagnóza zahrnuje ADHD, OCD a výkyvy nálad, které mi doktoři nejsou ochotni kvalifikovat jako nemoc (nicméně o tom jindy). Kromě toho jsem také zjistila, že jsem holka, což bude takéž hlavním tématem tohoto blogu Chci svým příběhem inspirovat ostatní a poukázat na problémy, které jsou v současné společnosti větší, než by se mohlo zdát. A i když je m