Přeskočit na hlavní obsah

Jak se ze mě stala dospělá Georgia



Ahoj čtenáři a čtenářky.

Systém tranzice je zdlouhavý a komplikovaný, proto bychom měli slavit každičký krůček, který nám pomáhá. Nyní vám popíšu jednu z dílčích cest za jménem, s nímž občanku sice ještě nemám, ale již je ve výrobně a většinu dokladů mám již změněnou.

Většina lidí, co mě znají, ví, že si nechávám říkat Jiřka, takže se mě spousta z nich ptá ... Proč Georgia?

Především jsem nikdy neměla ráda své staré jméno, ale o trochu víc se mi líbila jeho anglická verze a vzhledem k tomu, že na žádné matrice by mi Jiřku nikdy neschválili, Georgia byla jasnou, krásnou a přijatelnou volbou... Zároveň jsem nechtěla koncovku -ů ani -ová takže Georgia Hejduk bude nejspíš i moje finální jméno (pokud to nepodělám, jinak budu Georgia Hejduková ).... Takže jsem si shromáždila důkazy, že Georgia je i mužské jméno a hurá k soudnímu znalci... nebo spíše znalkyni.

Jana Valdrová byla rychlá a stručná, a tak mi už za pár dní ve schránce ležel znalecký posudek a já už jen čekala na moji sexuoložku a papír pro matriku. To přišlo hned na další schůzce a já hned následující pondělí běžela na matriku s oběma rodiči. Kupodivu jsme půlhodinu čekali a byli hotoví za 10 minut. Paní byla naprosto profesionální a neměla problém. Za týden jsme tam byli zas a opět stejný přístup, dokonce mě upozornila, že si budu muset požádat, abych neměla -ová. Opravdu skvělý přístup...

A začala obíhačka... Nová občanka, zdravotní pojišťovna, banka, všechny internetová fóra, lítačka... však to znáte... většinou bez problému a poměrně jednoduše. Někde na změnu ještě stále čekám, ale to je ta již dlouhá štreka veškerého ověřování. Mám ovšem radost, jak to všechno ubíhá.

A k těm změnám... Dnes (v době psaní blogu zítra) je mi 18, jsem dospělá. A už jsem Georgia. Opravdu jsem ráda za to, jak to ubíhá. A přesto, že si svoji dospělost budu užívat jen do nastoupení na léčbu, jsem za to všechno ráda.

Tak ať se vám všem daří a všechno jde.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Duševní zdraví vs Tranzice, aneb když nemůžete dobře vybrat

Milí čtenáři,

tranzice není nic jednoduchého, o tom vás přesvědčí snad každý transgender člověk, se kterým kdy budete mluvit. Je to běhání po doktorech, strach z převlékání, vynucená vyoutování, když se někdo na záchodech zeptá, zda jste špatně neodbočil/a, za špatným pohlavním znaménkem.

A přesto, že se na poli zdravotníctví podařilo v posledních letech dosáhnout značného zlepšení, stále se setkáváme s označením, se kterým né každý souhlasí, a to je "duševně nemocný".

Já nechci tvrdit, zda transsexualita je či není duševní nemoc, jednak na to nemám vzdělání a jednak je dané téma daleko komplikovanější, než aby se dalo zodpovědět jednoduše, jako otázka typu vyneseš koš či dojdeš na nákup.

Sice o sobě již delší dobu vím, že jsem trans, ale ještě déle o sobě vím, že jsem jiná nebo taky duševně nemocná. Jak jsem již dříve řekla, mám diagnostikované ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což znamená, že jsem velice impulzivní, neřízená střela, která navíc nedokáže udrž…

Cena coming outu.

Přátelé,
Coming out je pro většinu Trans, ale i jiných LGBT+ lidí velkou událostí. Trans lidé to mají o to těžší že na rozdíl od orientací někdy ten coming out prostě udělat musí ... změna je totiž viditelná, takže se bavíme o části procesu, která někdy proběhne.
Coming out v sobě obsahuje i věci, které k němu neodmyslitelně patří: hrdost, odhodlání, odvahu říci okolí o něčem co je velmi těžké a velmi náročné a také důvěru, že to okolí vezme tak nějak dobře a bez větších keců.
Coming out sebou také přináší první přechod do jiné role, do té, kterou né všichni staří "kamarádi" přijmou a né všichni budou brát vážně.
Já osobně se vyoutovala v prostředí relativně bezpečném s tím, že si najdu nové kamarády, kteří akceptují, jaká jsem uvnitř a nezaobírají se tím, co je venku, protože pokud jsem kvůli něčemu byla ve škole šikanována, tak to byl právě můj zevnějšek.
Ne každý tuto možnost má, paradoxně bych za to mohla poděkovat mojí "emoční" poruše, která mě do situace, kdy jsem…

Proč píšu na tenhle blog a proč právě dnes píšu tento článek.

Zdravím moji čtenáři.

Rozhodnutí psát o mojí tranzici bylo uděláno během 5 minut, čekala jsem však na jiskru a podporu abych toto rozhodnutí přeměnila v činy, protože né všichni tuto možnost mají. Ano, myslím na vás, na lidi, kteří kvůli rodině či přátelům zůstávají uzavření nebo prostě nemůžou začít psát kvůli tomu, že jejich život není tak jednoduchý, anebo mají prostě zdravý strach z následků. Tyto starosti jsou všechny v pořádku. Většina z nás musí projít neskutečným životním peklem: vyšetření, převlékání, záchody, škola, práce... Ne každý má do toho čas a chuť vzdělávat a psát. Vzhledem k tomu, že aktuálně do žádné školy ze zdravotních důvodů nechodím, tak si to můžu dovolit.

A ano, i když sama chci projít celou tranzici, tak plně podporuji ty, kteří si zvolí třeba jen hormony bez operace. Proč?

Protože pocity jsou u každého individuální a každý má právo určovat, co se bude dít s jeho tělem.
Jsou tu lidé, kteří nechtějí prsa, ale to z nich nutně nedělá kluky, kteří se chtějí na …