Jak se stávám ženou

Zdravím moje čtenáře. Život lidí jako já snad nikdy nebyl extra jednoduchý. Prostě pokaždé, když si trošku užíváte, tak přijde pád dolů. Člověk má pak někdy chuť v těch skvělých momentech čas zastavit, prostě zmáčknout to kouzelné tlačítko "pause". Měla jsem v minulých týdnech pár takových momentů. Asi největší byl, když jsem byla naposledy s mojí přítelkyní v jedné místnosti. Cítit doteky její ruky a vůbec slyšet její hlas... V tu chvíli je člověk nejenom šťastný, ale hlavně zapomíná na všechny problémy ... prostě zapomíná, že mu k dokonalosti svého vlastního těla něco chybí a něco přebývá. Dále jsem konečně opustila svojí bývalou školu (kterou z hlouby duše nenávidím) a půjdu to zkusit jinam, na jinou střední, kde to snad bude lepší. Ředitelka působila dobře, tak to, doufejme, tentokrát vyjde. Je samozřejmě otázka, co bude dál... Já už si z principu nechci moc dělat dlouhodobé plány, protože naposledy, když jsem tyto plány dělala, tak to šlo všechno jiným směrem...

Ahoj všem. Moje jméno je Jiřka, ačkoli, toto jméno mám vlastně jenom v hlavě, protože... na občance mi stojí něco docela jiného. Ráda bych zde sdílela příběh, příběh, který není veselý a zatím nikdo neví jaký bude mít konec. Příběh o tom, jak jsem se v 17 letech rozhodla, že konečně strhnu fasádu a budu ta, kdo skutečně jsem. Chtěla bych tím zároveň poukázat na katastrofální stav české dětské psychologie, školství, soukromého školství a ještě mnoha dalších oblastí. Samozřějmě je to můj příběh, i když sem se během života dostala mnohokrát do situace, kdy se mi na výběr naskytla prostě jen samá špatná rozhodnutí. Moje aktuální diagnóza zahrnuje ADHD, OCD a výkyvy nálad, které mi doktoři nejsou ochotni kvalifikovat jako nemoc (nicméně o tom jindy). Kromě toho jsem také zjistila, že jsem holka, což bude takéž hlavním tématem tohoto blogu Chci svým příběhem inspirovat ostatní a poukázat na problémy, které jsou v současné společnosti větší, než by se mohlo zdát. A i ...