Přeskočit na hlavní obsah

Jak jen se to uvádí

Ahoj všem.

Moje jméno je Jiřka, ačkoli, toto jméno mám vlastně jenom v hlavě, protože... na občance mi stojí něco docela jiného.

Ráda bych zde sdílela příběh, příběh, který není veselý a zatím nikdo neví jaký bude mít konec.

Příběh o tom, jak jsem se v 17 letech rozhodla, že konečně strhnu fasádu a budu ta, kdo skutečně jsem.

Chtěla bych tím zároveň poukázat na katastrofální stav české dětské psychologie, školství, soukromého školství a ještě mnoha dalších oblastí.

Samozřějmě je to můj příběh, i když sem se během života dostala mnohokrát do situace, kdy se mi na výběr naskytla prostě jen samá špatná rozhodnutí.

Moje aktuální diagnóza zahrnuje ADHD, OCD a výkyvy nálad, které mi doktoři nejsou ochotni kvalifikovat jako nemoc (nicméně o tom jindy). Kromě toho jsem také zjistila, že jsem holka, což bude takéž hlavním tématem tohoto blogu

Chci svým příběhem inspirovat ostatní a poukázat na problémy, které jsou v současné společnosti větší, než by se mohlo zdát.

A i když je mi právě teď relativně dobře, doufám že toto poslouží jako dobrá ukázka toho, že být trans neznamená jenom převlénout se a nechat se přeoperovat, ale znamená to bolestivou cestu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Duševní zdraví vs Tranzice, aneb když nemůžete dobře vybrat

Milí čtenáři,

tranzice není nic jednoduchého, o tom vás přesvědčí snad každý transgender člověk, se kterým kdy budete mluvit. Je to běhání po doktorech, strach z převlékání, vynucená vyoutování, když se někdo na záchodech zeptá, zda jste špatně neodbočil/a, za špatným pohlavním znaménkem.

A přesto, že se na poli zdravotníctví podařilo v posledních letech dosáhnout značného zlepšení, stále se setkáváme s označením, se kterým né každý souhlasí, a to je "duševně nemocný".

Já nechci tvrdit, zda transsexualita je či není duševní nemoc, jednak na to nemám vzdělání a jednak je dané téma daleko komplikovanější, než aby se dalo zodpovědět jednoduše, jako otázka typu vyneseš koš či dojdeš na nákup.

Sice o sobě již delší dobu vím, že jsem trans, ale ještě déle o sobě vím, že jsem jiná nebo taky duševně nemocná. Jak jsem již dříve řekla, mám diagnostikované ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což znamená, že jsem velice impulzivní, neřízená střela, která navíc nedokáže udrž…

Cena coming outu.

Přátelé,
Coming out je pro většinu Trans, ale i jiných LGBT+ lidí velkou událostí. Trans lidé to mají o to těžší že na rozdíl od orientací někdy ten coming out prostě udělat musí ... změna je totiž viditelná, takže se bavíme o části procesu, která někdy proběhne.
Coming out v sobě obsahuje i věci, které k němu neodmyslitelně patří: hrdost, odhodlání, odvahu říci okolí o něčem co je velmi těžké a velmi náročné a také důvěru, že to okolí vezme tak nějak dobře a bez větších keců.
Coming out sebou také přináší první přechod do jiné role, do té, kterou né všichni staří "kamarádi" přijmou a né všichni budou brát vážně.
Já osobně se vyoutovala v prostředí relativně bezpečném s tím, že si najdu nové kamarády, kteří akceptují, jaká jsem uvnitř a nezaobírají se tím, co je venku, protože pokud jsem kvůli něčemu byla ve škole šikanována, tak to byl právě můj zevnějšek.
Ne každý tuto možnost má, paradoxně bych za to mohla poděkovat mojí "emoční" poruše, která mě do situace, kdy jsem…

Proč píšu na tenhle blog a proč právě dnes píšu tento článek.

Zdravím moji čtenáři.

Rozhodnutí psát o mojí tranzici bylo uděláno během 5 minut, čekala jsem však na jiskru a podporu abych toto rozhodnutí přeměnila v činy, protože né všichni tuto možnost mají. Ano, myslím na vás, na lidi, kteří kvůli rodině či přátelům zůstávají uzavření nebo prostě nemůžou začít psát kvůli tomu, že jejich život není tak jednoduchý, anebo mají prostě zdravý strach z následků. Tyto starosti jsou všechny v pořádku. Většina z nás musí projít neskutečným životním peklem: vyšetření, převlékání, záchody, škola, práce... Ne každý má do toho čas a chuť vzdělávat a psát. Vzhledem k tomu, že aktuálně do žádné školy ze zdravotních důvodů nechodím, tak si to můžu dovolit.

A ano, i když sama chci projít celou tranzici, tak plně podporuji ty, kteří si zvolí třeba jen hormony bez operace. Proč?

Protože pocity jsou u každého individuální a každý má právo určovat, co se bude dít s jeho tělem.
Jsou tu lidé, kteří nechtějí prsa, ale to z nich nutně nedělá kluky, kteří se chtějí na …