Proč se nemám v duši ráda ? Aneb jaké jsou následky šikany a týrání

Foto: od Anemone123 z Pixabay

Vážené čtenářstvo

Tenhle blog jsem chtěla napsat už dlouho, ale vždy mě od toho něco drželo dál, nevím zda to byla veliká protichůdnost k osobě kterou se snažím prezentovat jako Jiřku na veřejnosti, či čistě o to že pocity které vám zde popíšu jsou velice, ale velice intimní, avšak i přes toto bych s vámi tyto pocity chtěla sdílet.



Abych vám však tyto pocity zasadila do kontextu, musím se vrátit hluboko do mé minulosti. Možná jste zaznamenali článek "Jak jsem byla vyštípána ze střední školy", což je článek publikován minulý rok v řijnu, tento článek měl u čtenářů veliký úspech, protože popisoval chování SSŠVT vůči žákovi, které nebylo v pořádku, jako důkaz toho, že byl blog úspěšný považuji celou řadu pomluv, která se o mne začala na internetu šířit. Snaha mě umlčet  je akorát podporou myšlenky, že vlastně sdílet příbeh o tom,  že sdílím něco co by se mělo sdílet.

Samozřejmě, já se snažím na události, které se staly v mém životě pohlížet s co největším nadhledem, protože jediný způsob jak se vyrovnat se s traumatickou událostí či s tím, že vám někdo ubližoval, je přijmout a jít dál a to bohužel nedokáže každý. Jsou lidé, kteří svá traumatická období prožily v závislostech (třeba já) a někdy se z té závislosti bohůžel stane něco, z čeho se pak dostávají několik let.

Závislosti jsou úžasným únikem od trápení a dočasně vám umožňují zapomenout co si prožíváte ať už to je šikana, rozvod rodičů, domácí násilí či znásilnění. a vzhledem k tomu, že tito lidé často končí bez kamarádů, bez rodiny a v horším případě na ulici je uník od všech problémů do světa pohody skrz závislosti relativně účinný. Pokud se vám, stejně jako mně podaří se ze závislosti dostat, za což si rozhodně zasloužíte pochvalu, čeká na vás daleko větší problém a to je problém s nenávistí.

Nenávist je celkem běžná emoce, stejně jako zdravá sebekritika. To může vypadat třeba takto: Jsem dobrá, samozřejmě mám svoje mouchy ale jsem se sebou spokojená. To je zdravé pojetí, ovšem lidé s následky týrání si často říkají toto: Jsem špatná, udělala jsem hrozně špatné věci a zasloužím si trest. 
Přitom pokud si v tu chvíli položíte otázky typu "Co jsem udělala" či "Za co bych se měla trestat", tak se často jen zacyklíte v kolečku. Kdy se za něco hrozně nenávidíte, ale nevíte za co.

Člověk, který to nezažil, by si nejspíš v tuhle chvíli řekl, proč si lidé takové věci vůbec řikají a na to existuje docela jednoduchá odpověď: je to mechanismus k přežití.

Adaptovat se na to, že já jsem špatná totiž pomáhá přežít právě dlouhodobé týrání od kohokoliv, protože máte pocit, že pokud přijmete to co je po vás chtěno: což je v tomto případě pocit, že jste špatní, tak se případný agresor přestane snažit a povolí v nátlaku. A tato iluze je často pravdivá, protože vy přestáváte reagovat a agresor tak najednou přestává mít hlavní důvod vás šikanovat.

Já jsem byla šikanována 12 let, za tu dobu jsem slyšela snad všechny nadávky světa na mou hlavu a právě tyto nadávky ve mě zůstaly, protože jediná cesta ven bylo buď utéct (zabít se) a nebo přijmout realitu  a já jsme po čase měla pocit (a dodnes ho mám), že vlastně ani nemám právo rozhodnout se, která cesta je ta správná.

Což samozřejmě máte a každý by měl mít právo rozhodovat se, co v životě udělá a čeho dosáhne, protože je to váš život a jen vy máte právo o něm rozhodovat, dělat věci jinak a hlavně se snažit je dělat pro sebe, to je totiž skutečný princip zotavení. Být tím kým chci skutečně být bez potřeby zásahů druhých.