2 roky v tranzici

Opět bilancujeme. Moje tranzice totiž trvá už dva roky. A co se vlastně od posledního roku změnilo? No hodně věcí, asi největší dosaženou změnou byly hormony, které mi zajistily, že už konečně alespoň trošku vypadám jako žena. K těm jsem se dostala již v srpnu minulého roku, takzvaný real life test, což znamená, že v ženské roli žiji. S tím jsem již začala přibližně o dva měsíce dříve.

Velká změna nastala také v mém životě, kdy jsem začla vypomáhat České pirátské straně s volební kampaní. Bylo to vskutku zajímavé léto, které jsem kvůli odchodu z Kaleidoskopu měla téměř bez programu, a díky Pirátům jsem ho najednou měla plné volební kampaně, což bylo skvělé pro mou sociální fobii, která se díky tomu výrazně snížila. 

Další událostí byl můj již druhý pokus studovat střední školu, a tentokrát se mi podařilo úspěšně dokončit první ročník bez větší újmy, kombinace hraniční poruchy osobnosti a změny pohlaví holt úplně přívětivá pro mé spolužáky nebyla a není a je otázka zda mě vůbec někdy přijmou, né že bych to teda potřebovala jak jsem již zdůraznila. Máme úplně jiná přání, vize a cíle a tudíž i velmi málo co si říci.

Bohužel se ve třídě objevila šikana, což vedlo k mému zhroucení a následné jízdě sanitkou na RIAPS, kde jsem byla hospitalizována. Pak se, snad poprvé, věci začaly dařit. Nejen, že se mi podařilo být čtvrtá na olympiádě lidských práv a druhá v Praze na soutěži KPBI, ale také o mně vyšel článek na HateFree a založila jsem neziskovku Zastavme šikanu. 

Také jsem byla ještě dvakrát v nemocnici (hraniční porucha v tom nejlepším) a to v Bohnicích na 23 a 26. Mužská stránka z mého života postupně úplně mizí a nahrazuje ji stále častěji stránka ženská a to snad ve všech oblastech života.

Posledních pár měsíců však neodmyslitelně patřilo mimoškolním aktivitám. Měla jsem své první přednášky na tématiku šikany a všechny sklidily obrovský úspěch, čímž jsem byla ohromena. Také jsem se zúčastnila soutěže Středoškolák roku a několika kurzů, dále pak dobrovolnictví třeba v podobě festivalu Jeden svět.

Tranzici ve svém životě řeším již jen velmi málo, kromě veřejného vystupování a případných pobytů v nemocnici (tam se to bohužel vzhledem k aktuálním platným zákonům v ČR řeší). Jinak jsem ale konečně spokojená a hrozně moc šťastná, což je asi největší úspěch minulého roku.

V příštím roce nejspíše proces dokončím a tak článek 3 roky v tranzici bude nejspíše posledním článkem na tomto blogu, do té doby vás samozřejmě budu nadále informovat.
 Děkuji, že jste se mnou.