Pokus o operaci první a snad poslední nevydařený.

Konečně jsem se po skoro třech letech tranzice dočkala a mohla jsem nastoupit na operaci do Motola. V tomto blogu vám události z motolské nemocnice popíšu den po dni. Upozorňuji předem, že se operace nepovedla a pokud chcete vidět skutečnou podobu, budete si muset počkat. 

Den Go – 1

Do Motola přicházím po vydatné snídani před 9. hodinou. Sestřička na urologické ambulanci se opravdu velmi sekne v oslovení a za svůj omyl se neomluví (což mě štve daleko více) Následuje odběr krve a poté odchod na oddělení do patra -2. 

Zde jsem již oslovena a celou dobu oslovována naprosto korektně. Jsem seznámena s následky a s předoperační přípravou. Po poledni (nesmím od příjmu jíst) začíná můj souboj s FORtrans, který trvá až do 9 hodin do večera. Chutná to jako mrkev smíchaná se slanou vodou. Nakonec vypiji něco pod 4 litry. Odpoledne mluvím s anestezioložkou. Kolem čtvrté přichází holící procedura, kdy jsem odvedena do lázně pacientů a strojkem holím genitál. Nejprve sama a poté s asistencí personálu Celou dobu naprosto v ženském rodě a jsem na ženském pokoji. Večer před 10 dostávám kanylu a odebírám se ke spánku. Celý večer trávím obepisováním dohromady asi 200 lidí (zprávy plus komentáře) a odpovídám na přání šťastného zákroku. Za to zpětně nemohu dostatečně poděkovat. Můj strach ze zvýšené teploty a že se něco pokazí kolem večera upadá.

Den Go

Ráno se probudím kolem třetí hodiny se zjištěním, že jsem měla nehodu. FORtrans způsobuje průjem, a tak se převléká postel. Poté cca do 5:30 vyřizuji korespondenci na počítači. Jdu na záchod a převlékám se do košilky. Kolem půl dvanácté na mě přijde řada. Jedu na sál, skáču na operační lehátko, pomalu usínám a ….

A probouzím se asi za dvě hodiny na pokoji. Okamžitě mi dochází, že je něco špatně, po chvíli začínám plakat. Čím dál více jsem smutná, protože tuším, že čekání na další termín bude dlouhé. Kolem třetí hodiny mi smutnou zprávu potvrdí doktorka. Informuje mě o zítřejším propuštění a že dostanu další termín. Celý večer se snažím si neublížit. Považuji to za moji chybu. Určitě jsem špatně propláchla střeva. Píšu status na Facebook a snažím se myslet pozitivně, ale nejde to. Okamžitě se mi ozývají kamarádi a dostávám neuvěřitelnou podporu. Dokonce i od spolužáků ze školy, napsala mi dokonce holka, o které jsem si myslela, že mě nenávidí ze všeho na světě. Moje kamarádka Adéla si se mnou dvě hodiny volá před spaním. Nakonec s plánem jít zítra na akci Pirátů usínám.

Tak takhle to proběhlo: dvě autotransfuze, předoperační vyšetření, pití FORtrans, 2 měsíce vynechaného sportu, a to vše úplně k ničemu. Píšu článek s odstupem a popravdě jsem ho vůbec nechtěla vydávat. Další termín mám 23.4. nebo v týdnu poté. Mám strach z opakování. Nicméně i přes toto se snažím momentálně žít život na maximum. Věřím, že další operace se již povede a já budu konečně žena.

Myslím si, že už snad neexistuje nic, co by se v mojí tranzici nezkomplikovalo. Ale alespoň mohu říct, že jsem za své ženství musela bojovat.