Jak jsem se dostala z RIAPSU do Bohnic.

Psychiatrická léčebna Bohnice

Vážené čtenářstvo

Jak jsem slíbila na své facebookové stránce, popovídáme si o tom, jak jsem se dostala z hospitalizace v krizovém centru RIAPS do Bohnic na akutní oddělení 26. Jak se stalo, že jsem i přes veškerou motivaci a podporu ze strany kamarádů opět skončila v psychiatrické léčebně.

Už jsem se svěřila na svém blogu s tím, že mám hraniční poruchu osobnosti. Nuže v RIAPSU mi tato diagnóza byla dána oficiálně, ona obávána F 63.0 Emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu.

Když jsem toto zmínila minule, objevily se tu názory, že nemohu mít poruchu osobnosti, protože jsem trans, anebo že nemohu být trans a neměla by mi mít povolena tranzice, když mám poruchu osobnosti, toto bych ráda označila za mýtus, protože transsexualita je na rozdíl od hraniční poruchy osobnosti vrozená, zatímco HPO vzniká v období kolem tří let.

Lidé s HPO mají většinou od narození sklony k většímu emočnímu cítění a tudíž jsou na emoce a obecně na prožívání citlivější, tam kde však dochází k problému, je to, když taková osoba zažije v mladém věku naprosto brutální psychické, nebo fyzické zneužívání, u mě to byla šikana, kombinovaná s rozvodem, u jiných může jít třeba o domácí násilí.

Po návratu do školy, proběhla diskuze o individuálním plánu, nakonec v této oblasti bylo učiněno ze zpětného pohledu rozhodnutí (na mé straně) nechat to být, navíc tam docházelo k některým nedorozuměním, a tak jsem nakonec se pokusila školu dokončit standardním způsobem.

Mezitím proběhlo krajské finále KPBI, ve kterém jsem skončila druhá a také finále OLPCR, dále došlo k mému prvnímu pokusu sehnat terapii, která byla nutná, vzhledem k mojí diagnóze, druhý pokus však vyšel a já jsem po Novém roce začala chodit k terapeutce, sice placené, ale za studentské ceny, což je super a velmi mi to pomáhá.

10.prosince také Hate Free publikoval rozhovor se mnou, který za jediný den nasbíral 20 000 zhlédnutí na internetu, zejména mě překvapila reakce mých přátel, kteří článek přidávali na svůj Facebook s úžasnými vzkazy, bohužel jsem ve stejné době začala řešit komplikovanou situaci s bydlením, a tudíž jsem navštívila CKI a Dětské krizové centrum.

Situace se nadále zkomplikovala ve škole, kdy se začaly uzavírat známky a moje neuvěřitelná snaha o dokonalost, minimum pochval a psychické sebeubližování za každou špatnou známku, byť objektivně dobrou.

Začala jsem se uzavírat, trestat a po večerech brečet, což se pak promítalo do konfliktů s ostatními a poté, co jsem kamarádce přes půl republiky volala záchranku kvůli předávkování,  mi následující den došla síla a začala jsem myslet na nejhorší....

V tu chvíli se ve mně zapnul automatický proces zavolání pomoci, protože jsem se začala bát, vzala jsem batoh, dala tam nejdůležitější věci, šla ven a zavolala nejdřív Linku Bezpečí a pak záchranku.

Příjezd vozu záchranné služby byl vskutku traumatickým zážitkem, záchranáři totiž pojali podezření, že mi nic není a tudíž že nemám nárok na záchranku, tyto řeči jsem musela umlčet slovy „to jsem se mohla rovnou jít zabít“ po čemž následovalo ticho, následovala k mému překvapení až skoro u nemocnice otázka „nějaké demonstračky jste už spáchala“ na což moje odpověď zněla ne, protože jsem už nechtěla komunikovat, vyčerpalo mě to a poté co se mě psychiatr zeptal co se děje, tak jsem se definitivně zlomila, v té chvíli mi bylo už vše jedno tak moc jsem v tu chvíli chtěla jen už nic necítit, prostě jen umřít.

Po dlouhých hodinách na emergency mě převezli na první hodinu do Psychiatrické Nemocnice na centrální příjem, doktor byl hodně vstřícný a vše se snažil maximálně urychlit, a tak jsem už ve tři hodiny ráno (Záchranku jsem volala v 10 večer), sestřičky byly milé, rychle mě přijaly a uložily s Rivotrilem do postele, v tu chvíli jsem měla chuť jen se zachumlat do peřiny a spát, tiše jsem děkovala za bezpečí a za ty mříže na oknech, dokázala jsem to bez fyzické újmy.

Tak to tu máte, kombinací stresu ze školy, z domova a z kamarádky a oslabená z terapie jsem se po třech měsících opět nechala dobrovolně hospitalizovat, nebylo to nic šokového spíš to bylo prostě v tu chvíli nutné, je to totiž úplně v pořádku, jako kdybych měla problémy se srdcem a dostala infarkt, prostě jen slabší chvilka.

Teď už budu mít IVP, čímž se stres maličko zmenší, doma se to taky pomalu začíná klíčovat, do toho se stále díky hormonům zlepšuje můj vztah k tělu a k sobě obecně, sama sebe musím přesvědčit, že nejsem odpad a že jsem plnohodnotná lidská bytost.

Ano, s tranzicí toto souvisí naprosto minimálně a pokusím se, aby další blog už byl trošku více o tranzici, jenomže je to stále můj unikátní příběh stávání se ženou a v mém případě k tomu hospitalizace patří.

Děkuji za přečtení a přístě už to snad bude veselejší.

Georgia Hejduk

Autorka Blogu